Když mi bylo asi tak 16 let, bylo moderní, dnes řečeno -in- , nosit rifle s pánskými kšandami. Taky jsem si kšandy pořídila. Byly blankytně modré s černými pruhy. Rifle jsem neměla z tuzexu, ale náhodně koupené v oděvech, kde byla vedoucí známá mé mámy. Takže jsem měla být -in. Bohužel jsem se tak necítila, protože mé pevné poprsí a kšandy nešly k sobě. Před zrcadlem jsem vyzkoušela pro ně tři polohy-
1.nosit kšandy v podpaždí, což mělo navýhodu, protože kšandy nebyly vidět
2.možnost dát si kšandy mezi prsa a to nebylo podle mě estetické
3. možnost jsem viděla v nošení kšand přímo položených na bradavkách.
K tomu výstřednímu oblečení jsme si barvily Duhou bavlněná trika. Nejlépe se barvily soustředné kruhy, tím pádem jsme byly chodícími terči. Já jsem si řekla, že budu terč pojmenovaný a napsala si přes kruhy černou tuží své jméno D Á Š A. Jak dopadla má manekýnská procházka městem? U mužské části jsem cítila zájem, oči mužů koukaly na terč na mých prsou, spokojená jsem byla až do doby, kdy se mne spolužák ze třídy zeptal: Co mi dáš? Koukala jsem na něj, nechápala jsem, proč se mne tak hloupě ptá. Až při pohledu do zrcadla doma jsem pochopila. Poslední A v mém jménu bylo schované pod kšandou a bylo až v podpaždí. Takže ten, kdo mě potkával, si přečetl jen tři písmena z mého jména, a to D Á Š. Jo, jo, mládí je krásně naivní. Mně zůstala vzpomínka a na stáří si nabarvím každé tričko,mikinu, členům rodiny vnucuji povlaky na polštářky s vyobrazením jejich mazlíčků, pro vnoučata se hodí kapsáře a podle Pinterestu tašky na hraní. Přidávám foto.
